V životě jsem v AirBank nebyl. Znám ji jen z internetu, internetového bankovnictví a reklam. Ani zdaleka jsem netušil, co mě na čeká na pobočce.
Proč jsem do AirBank před pár lety přešel?
Byly to obálky na spořícím účtu, co jsem viděl v internetovém bankovnictví. Něco mezi láskou na první pohled a „must have“ pocitem. Když se k tomu přidalo pár televizních reklam, který mě vždy rozesmějí.. Je to přece zdarma, tak jdu ihned.
Cože? Ono to jde všechno naklikat online a podepsat přes SMS? Žádný kurýr ani návštěvy pobočky povinný? To jsem ještě nikdy neviděl.
Každým kliknutím jsem byl víc a víc omámen, jak je to všechno dokonalý a přizpůsobený pro lidi, kteří jsou líní jako já a nikam se jim nechce chodit. Nikdy jsem nic ručně nepodepsal, nikam jsem nemusel chodit a přece jen jsem měl u AirBank běžný účet, spořící účet, půjčku a ty dokonalý obálky (přitom je to taková prkotina, ale je super).
To že všechno vyřídím z domu/práce nebo MHD, to se mi prostě hned od začátku líbilo. Když jsem před rokem měl zajímavější období a 3x za půl roku jsem měnil občanku a řidičák, stačilo všechno nafotit a nahrát. Ostatní banky jsem si musel pěkně osobně navštívit.
Samozřejmě, že z mého pohledu by to chtělo nějaký to API, apod., ale přece jen AirBank je zaměřena pouze na fyzické osoby a je to asi i lepší, když mají menší zaměření, ale dělají ho líp.
Ale né, přece jen tam musím…
Jednoho obyčejného dne jsem byl kvůli nějakému zařizování, které bohužel nešlo vyřídit online, přece jen přesvědčen k osobní návštěvě. Teda online to vše vyřídit šlo, takže jsem si všechno naklikal v klidu doma, ale přece jen už toužili po autogramu. Tak jsem si řekl, že když to bylo celou dobu tak super, tak teda polevím a jednou se k nim taky zastavím.
Celé ráno jsem měl totálně otrávené. Při pomyšlení na návštěvu pobočky si totiž vždy vybavím, jak jsem byl v 18-ti letech zrušit studentský účet u České Spořitelny, kde mě čekala klasická tvrdá židle v přepážce metr krát metr, kde za stolem u monitoru vyhlížela paní, která by ve svém věku už měla spíš plést ponožky doma na gauči a ne se mi tam při odchodu snažit prodat kdejaký spoření, připojištění a bůhví co všechno mi to tam nutila.
Kdoví, co mě tam vlastně čeká?
Někde jsem občas koutkem oka zahlédl fotku pobočky AirBank, ale nikdy jsem tomu nevěnoval pozornost. Prostě vím, že to mají všude zelený a to bylo vše, co jsem z takové fotky postřehl.
Tak jsem tedy vyrazil na Joštovu, kterou jsem měl v danou chvíli nejblíže. Což byla taky jedna z věcí, které mě potěšily, že si nemusím předem vybírat, kam půjdu. Prostě se mám stavit kamkoliv na pobočku.
Před vchodem jsem se ještě nadechl a připravoval se na to, s kolika odejdu připojištěními proti uklouznutí na ledu. Vešel jsem dovnitř, kde se na mě usmívala hned u dveří příjemná mladá slečna, která se mě zeptala, co si budu přát? Takže žádný automat, kde si vylosuju loterijní číslo, který mi určí kolik hodit budu přešlapovat a čekat, až se mě někdo ujme.
Vysvětlil jsem, kvůli čemu jsem k nim přišel, tak mi sdělila, že za mnou hned někoho pošle, ať se mezitím posadím a ukázala na pěknou zelenou sedačku. Bez váhání jsem sedl. Začal jsem se rozhlížet a říkám si, co to je, proč sedím za počítačem, vždyť tam přece sedává úředník. To jako bude přede mnou stát? Nebo sem si neměl sedat sem? Asi po 15 vteřinách přiběhla další mladá slečna, představila se mi, sdělila mi, že se mi bude věnovat v záležitosti, kvůli které jsem je navštívil. Než jsem stihl promluvit, tak mi nabídka kávu a vodu. Cože? To jako jen tak? To vypadá spíš jak na nějaké obchodní schůzce, než na pobočce v bance.
Poté si slečna sedla na sedačku vedle mě.
Blik. Tak takhle to tady funguje. Ono je to hned trochu osobnější, než si vykládat přes monitor.
Začali jsme řešit záležitosti, kvůli kterým tam jsem a ve chvílích, kdy jinde přichází ta chvíle ticha (při které já koukám do blba a úředník se tváří, že dělá něco strašně důležitého v aplikaci, přičemž jen čeká, až se mu něco načte – tak jako minulý týden na poště), jsme se bavili o věcech okolo, jako na co jsem chtěl kdysi tu půjčku, kde jsme byli na svatební cestě, jaký jsem si koupil auto a co vlastně jako živnostník dělám, jak ona tomu programování vůbec nerozumí, apod.
To už je všechno?
Po 15-ti minutách jsem odcházel taky s úsměvem. S náladou otočenou o 100% k lepšímu, než když jsem tam přicházel. A kupodivu, až jsem se trochu z toho úžasu vzpamatoval, tak jsem zjistil, že dokonce nemám ani žádný připojištění, žádnou novou super smlouvu, ani nic podobného.
Jednoduše příjemný lidský přístup s úsměvem, který jsem jinde ještě nepoznal. Ani to nevypadá jako přetvářka, to vypadá, jak kdyby to ty lidi v té bance dokonce bavilo ta práce. Jinde vidíte ty otrávené obličeje, jak sledují hodinky, kdy už to budou moct zapíchnout. Tady jsou všichni příjemní, usměvaví, upovídaní, prostě super.
Už mi dává smysl i ten titul Nejvstřícnější banka roku.
Těším se, až tam budu mít důvod se někdy znova zastavit. To už si dám i to kafe!